Po nekonečných šesti hodinách mě ovšem otec odvezl na nádraží a dobrodružství mohlo začít.
Vlak měl hodinové zpoždění, ale to nadšení ani trochu neubralo. Ony teorie o teleportačních kamenech, vílím prášku a naštvané čekání, jestli se objeví jistý Petr jsou samy o sobě dosti povznášející.
Nicméně cesta uběhla celkem rychle. Projížděli jsme kolem zeleniny, piva, potkávali dresing a zálivku... protože ne, já nejsem normální a má společnost se mnou chodila na střední, takže si jistě dovede představit jak moc dospěle a vyspěle jsme vypadali.
Do Prahy jsme tedy dorazili s hodinovým zpožděním, ale stále jsme stáli v podstatě na začátku fronty a dostali jsme se skoro k pódiu. Skutečně jsem nebyli daleko a co jsem viděla fotky, zděsila jsem se toho obřího davu ve kterém jsem přežila.
Ale ještě před začátkem koncertu jsme byli nuceni projít si očistcem. Ne jen, že jsem nejdřív byla dost na prášky a působila spíš jako přerostlé dítě, než dospělá osoba, když jsem se držela kamarádky a nechala se táhnout, abych se náhodou neztratila (to bych pak začala panikařit a nejspíš se sesypala, joy!). Ovšem počáteční šoky z davu byly vykompenzovány přátelskými fanoušky, také z moravy. Společně jsme pak trpěli dvě hodiny člověka, kterému hudba říká to samé co derivace kyselin průměrnému anglickému plnokrevníkovi.
A pak samozřejmě přišla ta chvíle, kdy jsem stála chvíli v šoku, nevěříc vlastním očím. Protože ona fakt existuje a skáče a mluví a hraje a všechno! Ke všemu to byl dokonce i můj úplně první koncert (když nepočítám sezení na zadku v redutě, což se za koncert jako takový moc považovat nedá). Bylo až neuvěřitelné, kolik energie z celého davu a i Lindsey samotné vyzařovalo.
Celou tu dobu jsem byla mimo realitu, jakoby jsem se přenesla někam mimo svět, jinam, daleko od všeho co mě trápí a dělá mi tu nehoráznou kopu starostí. Bylo to tak živé a přitom jako nejkrásnější sen, který jsem kdy mohla mít. To že nechybělo moc abych přišla o hlas je vedlejší, to je mě ruce bolely jako bych tahala dva dny pytle cementu mě nijak netížilo.
Abych pravdu řekla, nikdy jsem neměla vzor. Nikdy mě nikdo nenadchl natolik, abych si z něj brala příklad a i Lindsey samotnou jsem takto nebralo i když jsem ji považovala za skvělou umělkyni a osobu. Koncert mě utvrdil v tom co jsem o ní věděla, slyšela a četla, ale dal mi víc než mi kdo kdy dal předtím. Lindsey se stala mým vzorem a osobou, kterou neskonale obdivuji. Dala mi nadšení, které mi už tak dlouho chybělo a chuť k tomu, abych pokračovala ve své cestě dál.
Jo a taky jsem se vzdala své plyšové ovečky, která se mnou strávila těžké čtyři roky a byla mou oporou. Doufám, že najde nový domov, aby případně mohl její rozmilý plyš rozveselit, kdyby snad nastala nouze.
Pak koncert samozřejmě skončil a já utratila svoje penízky, abych si mohla připomínat ty neskonale úžasné pocity, které jsem prožila.
Afterparty byla poklidná, ale stále bylo cítit to úchvatné nadšení. Nejspíš jsem nebyla jediná, kdo nevěřil tomu, že už vážně koncert skončil. Touto formou chci ještě pogratulovat všem výhercům a poděkovat za úchvatnou práci, kterou admini českého fanklubu pro fanoušky a i Lindsey odvádí. Je skvělé vědět, že existují takoví lidé a jeden má hned pocit, že svět není zas tak zkažený, jak se celé dětství myslel.
A pak už nezbývalo než počkat na vlak. Který jel v osm ráno. Noční výlet Prahou byl dosti zajímavý. Na Karlově mostě bylo až překvapivě příjemně a u Hradu nebyla ani noha, krom vojáka, který tam dělal kolečka a policistů, kteří jednou za čas projeli.
O tom, jako mizerně a na zvracení mi bylo z lidí, kteří byli v noci na městě se rozepisovat nechci, ono stačí říct, že i zvěř je mnohonásobně kultivovanější.
Ostatně když vypustím lidi, byl to jeden z těch mála skvělých víkendů, která jsem zažila. Oficiálně bych ho zařadila jako nejlepší a nejsilnější zážitek :)
